Ptáků je na naší planetě mnoho nejrůznějších druhů. Naprostou většinu z nich pak můžeme spatřit, jak létají po obloze, ať už se jedná o holuby, se kterými má zkušenost asi každý z nás, nebo o nějaký vzácnější druh. Let je zkrátka jednou z výsad ptáků, kterou jim zkrátka nikdo neupře. Koneckonců jsou i druhy, které ve vzduchu stráví mnohem více času než na zemi, a to i když počítáme spánek.
Proto je poměrně zajímavý fakt, že někteří ptáci zkrátka nelétají. Z nich jsou zdaleka nejznámější dvě skupiny, a to pštrosovití, mezi které patří například pštros, emu či kiwi, a tučňáci. A to přesto, že i tito mají křídla. Když pak uvážíme, jakou létání představuje výhodu, můžeme se ptát, proč se vlastně nelétaví ptáci vůbec vyvinuli. Na to se musíme na každou ze skupin podívat zvlášť.
Pokud jde o pštrosovité, tak si se vyznačují kromě neschopnosti létat především dlouhýma, silnýma nohama. Kopnutí od něj může snadno zabít i člověka. To jim také umožňuje běhat velkou rychlostí, přičemž jejich křídla jim při běhu slouží jako kormidla, díky kterým mohou rychle měnit směr. Proto je pro predátora poměrně těžké jej ulovit.
Co se tučňáků týče, ti se specializovali pro změnu na život v nehostinných podmínkách jižního polárního kruhu. Mají nejen peří, které velmi dobře izoluje a je nepromokavé, ale zároveň i silnou tukovou vrstvu. Díky ní je jim teplo i v největších mrazech.
Vzhledem k tomu, že zdaleka nejlepší zdroj potravy v těchto oblastech představují ryby, není divu, že se na ně tito ptáci začali specializovat. Jejich tělo se přizpůsobilo pobytu v moři, a křídla získala v podstatě tvar ploutví. Díky nim se mohou pohybovat ve vodě rychleji a mrštněji než jakýkoliv jiný druh ptáka, což jim zaručuje vyšší úspěšnost při lovu.
Je tedy jasné, že ani jeden z těchto druhů při svém způsobu života létat nepotřebuje, zvláště když uvážíme, jak energeticky náročný let je. A vzhledem k tomu, že přežívají, je jasné, že zvolili pro ně správnou cestu.
