Hry jsou tady už opravdu hodně dlouho, jsou tady odpradávna. Já si myslím, že vlastně hry jsou tady už od samého počátku, protože každé dítě anebo dokonce i zvířecí mládě si rády hrají. Už to tak jednoduše máme v těle. Vzpomínám si, když já jsem ještě byla malá, jak mi babička s dědečkem vyprávěli, jak si hráli oni, když byly malé děti. To nebyly žádné vymoženosti, jako jsou dnes. Dokonce ani já jsem neměla takové vymoženosti, jaké mívají dnešní děti. To nebyly žádné technické hračky nebo technické vymoženosti, žádný mobilní telefon nebo počítač anebo televize.
Babička říkala, že poprvé viděla v televizi, když jí bylo pětadvacet let. Absolutně si tohle nedokáži představit, ale vzpomínám si, že také naše maminka nám říkala, že televizi pořídila k nám domů, když mi byly tři roky, že prý dříve na to neušetřila peníze a vůbec na to neměla. Bohužel otec se od nás odstěhoval, takže maminka byla na nás dvě děti úplně sama. Samozřejmě, že mě to moc mrzelo, ale co jsem měla dělat, stejně si to už nepamatuji, ale hry jsme měli zase dobré. Maminka nám ukázala všechny dostupné hry, jaké můžeme hrát a byly zadarmo.
Hráli jsme hlavně šipkovanou nebo na schovávanou anebo také na babu. Slepou babu, to jistě všichni znáte, ale nejlepší pro mě byla šipkovaná. Ta mě bavila ze všeho nejvíc, užili jsme si u toho opravdu spoustu legrace. Také nikdy nezapomenu, třeba když nám babička ukazovala, co dělala ona, když byla mladá. Ona prý skákala jedině přes gumu. Skákání přes gumu, tak to je velice zábavné. Kdysi jsem uměla úplně všechny skoky a znala jsem to nazpaměť. Řekla jsem si, že kdybych měla gumu, že bych to vyzkoušela také, akorát mám syna, který je takový lenivý a nic ho nebaví. A když už něco dělá, tak většinou někde spadne anebo něco rozbije. On má hry rád, ale hraje hry většinou na počítači anebo na mobilním telefonu. Já se už tomu ale nedivím, jednoduše už to tak je.
